9 years and day -od Franka z oficiálek

31. srpna 2011 v 10:29 | Joan |  Frank Iero
Celý texty vypůjčený od Lumi.
Když jsem dneska vlezla a FB tak jsem si toho všimla a šla jsem hned na oficálky MCR a pak mě napadlo jít k Lumi a Lumi nezklamala a měla překlad, děkuju. :)

Je to už nějakou dobu... Zažívám dobrou volnou noc plné energie v zemi, které říkají Vancouver, a cítím povinost, abych vám tu všem zanechal veřejný milostný dopis. Zítra to bude devět let, co naše kapela odehrála největší show svojí mladé a už drzé kariéry. To byl ten pověstný "velký průlomový" moment, na který každé děcko v kapele, ve filmu, v sitcomu, v reálném životě (napsal "real-ass life", ale nechci to zajímavý slovo ničit překladem - pozn. Lumierre) čeká a slintá nad ním.
Některá kapela (v našem příběhu Coheed and Cambria) to nemůže dotáhnout až k té největší a nejvíc úžasné show (která byla odehrána v Allentown Fair, Allentown, Pennsylvanii, 31.8.2002, možná účast asi 10 - 12 tisíc... měl jsem pocit, že je to milion), kdy otevíráte show pro kapelu, kterou milujete, posloucháte ji a máte od ní každé album (v našem příběhu Jimmy Eat World)... a sakra, vy a vaši přátelé dostanete kouzelný telefonát, kdy se vás ptají, jestli tohle vezmete. Nebe se otevírá, andělé začínají zpívat, ženy omdlévají (dělám si srandu, nebyly tam absolutně žádné ženy) a nějak se musíte vypořádat s malým množstvím času, abyste se připravili, pronajali dodávku - bez peněz a se zas*aným kreditem - a ukázali se na vysněné scéně. Teď pro dobro reality musím říct, že to nebylo "jen tak". Stojí za tím hodně tvrdé práce, která vedla k možnosti 'vysněné show' a bůh ví, že ještě tuny těžší práce přišly po ní, ale tohle bylo jen letmé ohlédnutí. Malý kousíček toho, jaké to mohlo být... a někdy je to veškeré štěstí, které získáte.
Každopádně možná začínám být ve svém věku trochu 'emo', nebo jsem možná prostě strávil úžasný víkend, kdy jsem odehrál několik těch největších a nejnezapomenutelnějších show v mém životě, ale ať to bylo z jakéhokoli důvodu, v několika minulých dnech jsem byl nostalgický a vzpomínal jsem...
... na začátky, kdy jsem seděl za stolem v kuchyni mojí babičky, procházel tátovy a dědovy diáře, prohlížel všechny ty vystoupení, které si tam tužkou vepsali...
... na časy, kdy jsem byl už dost starý, abych cestoval s tátou na jeho víkendová vystoupení, pomáhal jsem nakládáním jeho bubnů a pak s jejich rozkládáním na stage. Ten pocit, když jsem cítil, jak na mě lidé zítají a ví, že nemám žádnou jinou práci, když jsem v tomhle zas*aným baru. Ten pach starých cigaret a zatuchlého piva, které visely na mikrofonech a v jeho případech na pryži... z těch raných zkušeností jsem věděl, co chci dělat... za bílého dne jsem snil o tom, jak budu v kapele a budu hrát bez přestání hrát show.
... na okamžik, kdy mi můj táta poprvé koupil kytaru, špinavě bílou Fernandes Strat, kterou získal od kytaristy jejich kapely. Naučil jsem se tři akordy a s nimi jsem napsal přišerný krátký song... hrál jsem ho a trápil s ním moji ubohou mámu, dokud moje prsty nekrvácely. (jo, je to tak, ten zku*venej song od Bryana Adamse pro mě byl sakra reálnej!)
... na baseballovou ligu za pár šupů, kdy se mě jadno děcko zeptalo, jakou hudbu mám ráda. Oba jsme souhlasili, že Nirvana byla, cituji, "zas*aně nejvíc cool", a tak začala moje první kapela. Ale on hrál na kytaru, já jsem nikdy před tím nebyl v kapele a jeho vlasy byly delší, takže jsme musel hrát na bubny... aspoň do té doby, než najdeme náhradu, já jsem neochotně souhlasil (nikdy jsme si nenašli bubeníka)...
... na střední školu, kde jsem potkal legrační děcko, které nosilo každý den motýlka. Měl auto a dával mi punk rockové kazety. Stali se z nás dobří přátelé a chodili jsme spolu na místní shows. Rozhodli jsme se začít kapelu a odehrát spolu svoji první show o měsíc později na tanečních, kde jsem neměl dostatečný věk na to, abych tam mohl jít (dělali jsme cover songu od Nirvany)...
... na práci na částečný úvazek v Pathmarku v Belleville, NJ, který stál příhodně mezi KFC a 'tunelem znásilnění'. Platili mi naprosto minimální mzdu a já jsem použil každý cent, který jsem ušetřil, abych koupil 100 lístků, která moje kapela potřebovala prodat, aby mohla odehrát souboj kapel. Hlavní cena - pozice předskokana pro zastávku Warped Tour v NJ. Prohráli jsme se SKA kapelou, jejíž zpěvák byl ku*va jeden z těch porotců, pak mi moje holka dala kopačky kvůli našemu bubeníkovi...
... na setkání, seznamování, a nakonec dostatečné štěstí k tomu, abych mohl nazývat rodinou několik nejdivnějších, nejmilejších, nejtalentovanějších lidí, které jsem ve svém celém životě potkal... a na zjištění, že chtěji, abych se přidal k jejich kapele, a pak o měsíce později společné naskakování do dodávky, abych se naučil všechno, co teď vím o životě a světě po jejich boku...
Musím říct, že to byla zvlášntí jízda. Ale víte, myslím, že je to v lidské povaze - zapomenout na to, jak dobře se máte, zatímco se máte dobře. Ale pokud máte opravdu štěstí (a tím myslím opravdu opraaaaaaavdu ku*va štěstí), každý život teď i potom vás pošťouchne a připomene vám, odkud jste. Já vím jaké to je, když jste mladí a máte sny... měl jsem zlomené srdce a proklínal jsem nebese, když věci nešly tak, jak jsem chtěl... ale také vím, jaké to je, když máte dost štěstí a tyhle naděje a sny se vyplní. Nebyl bych člověkem, jakým jsem teď, bez toho všeho dobrého i zlého a jsem za to vděčný každou vteřinu. Zítra je výročí... a život byl tak milý, že mi je připomněl.
Takže děkuju všem lidem, kteří byli tak milí a pomohli nám na celé té cestě. Mé rodině a mým přátelům, kteří vždycky poslouchali všechny zas*aný songy, který jsem napsal, i když jsem si v tu chvíli myslel, že jsou ku*va nejlepší... všem, kdo si někdy během těch led udělali čas a sledovali mě hrát, možná si koupili nahrávku, kterou jsem udělal, nebo ji nějak zas*aně získali... chtěl bych vám poděkovat, milionkrát, trilionkrát, je to pro mě celý svět. xofrank

A když už jsem to tak přečetla tak si říkám že Frank to napsal fakt hezky. Jsem třeba naštaná když mi něco nevychází. Třeba když mi dvakrát za tenhle rok nevyšel konert MCR, jo já vím, to v podstatě není tak příšerný, ale chápejte. Nebo známky ve škole a tak, prostě všechno. Sakra Franku, když už něco napíšeš tak to stojí z to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veru Way Veru Way | Web | 2. září 2011 v 21:16 | Reagovat

Já ho miluju

2 Lumierre The Aftermath Animal Lumierre The Aftermath Animal | Web | 3. září 2011 v 20:54 | Reagovat

Aw, Joan.
Vypadá to že můj blog konečně dosáhl u někoho toho, o co se od začátku snažím - že uvidíš novinku v angličtině a jdeš se podívat ke mně po překladu. A za to ti prostě chci poděkovat. That's all.

3 Joan Joan | Web | 3. září 2011 v 21:58 | Reagovat

[2]:Lumi, teď poslední dobou jsem u tebe na blogu snad pořád, protože teď často psal něco Frank a Gee  bla bla bla a vždy v tebe doufám a vím že to tam budeš mít v překladu a za to ti děkuji já, protože moje angličtina je na bodu mrazu. A neděkuj mi! :)

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:29 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama